Vezmu to tedy popořádku...
Už jako malá jsem si psa vždycky přála, ale rodiče nebyli zrovna fandové pejsků v bytě. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jednoduše počkat, až budu samostatná, výdělečně činná a nejlépe i s vlastním bydlením...nutkání bylo však silné a proto nedopadlo vše úplně tak, jak bylo naplánováno.
Práci jsem měla, samostatná jsem také byla a současně i přesvědčena o tom, že jsem schopna se o psa sama postarat, zabezpečit mu zdravotní péči a vše s tím související. Dalo by se říct, že mi v pořízení pejska nic nebránilo...až na to bydlení. Bydlela jsem stále u rodičů, kteří svůj zabedněný názor ne a ne změnit..:-)
To bych ale nebyla já, abych sama sebe nepřesvědčila o tom, že to prostě nějak projde a že mě se psem přeci nevyhodí...především táta, o kterém jsem věděla, že psy má rád.
Dala jsem se tedy do hledání vhodného psího kandidáta. Nechtěla jsem provokovat doma velikostí psa, proto jsem lovila spíše v těch středních "vodách"..Mám ráda velké psy (rozumějte všechny psy), ale přeci jen ty větší upřednostňuji oproti těm menším. Střední pes se jevil jako kompromis. S kavalírem jsem se seznámila už předem u jedné kamarádky, plemeno se mi to zdálo být přátelské, milé a velikostí vhodné. Nic jsem o něm však nevěděla a tak jsem se dala do hledání. Prohlédla jsem si několik webových stránek s popisem charakteristiky plemene, videí, historie apod. S každým článkem mé přesvědčení rostlo, že toto je plemeno přesně pro mě...a taky ano..!:)
Začala jsem s hledáním inzerátů, o barvě plemene jsem měla jasno, tedy výběr se mi mírně zúžil. Psala jsem si s několika chovateli, nicméně nejvíce mě přesvědčila nabídka pejsků od paní chovatelky z Chlumce. Zapomněla jsem zmínit, že pejska jsem si rozhodla pořídit s PP. Nejen pro možnost výstav, ale beru to také jako trošku větší záruku zdraví pejska a že mi z toho třeba nevyroste bernardýn..:))
Tak tedy pokračuji...s paní chovatelkou z Chlumce jsem se domluvila, že se přijedeme na pejsky podívat. Počítala jsem samozřejmě s tím, že s prázdnou neodjedu. Volní byli myslím tři pejskové, z kterých jeden byl prý obvzlášť hezky vybarvený. Návštěva byla příjemná, pejskové krásní. Jeden z nich se nechtěl hnout od ohrádky a neustále nás sledoval (ten hezky zbarvený). Myslím že je to osud a on si prostě vybral mě..a já si vybrala jeho....:) volba byla tedy jasná a my jsme si vezli toho rošťáckého pejska domů.....
Oba rodiče jsem na to připravovala, ale myslím, že si opravdu nemysleli, že to dovedu do konce a pejska přivezu. Ze začátku jsem se setkala ne s úplně dobrou reakcí, ale postupem času si Sparky získal oblibu táty i mamky...stal se miláčkem rodiny (pěkně rozmazleným)..Proto tedy, pokud jste si jen trošku jisti, že Vás rodiče s pejskem nevyhodí, ani nedonutí ho dát pryč, doporučuji do toho jít. Za ty drobné strasti ze začátku to stojí a věřte, že pejsek Vám to na sto milionkrát vrátí...:)
Tak se tedy Sparky (Foggy Orineiro) ocitl u nás....považuji to za své nejlepší životní rozhodnutí...
Tímto bych chtěla poděkovat všem, kdo mě v tom podporovali a pomohli k tomu ho získat...:)
Sparkyho první foto:)
Pokračování příště....
